Svete Višarje

Autor: Aleš Kozár

„Pozdrav Pán Bůh,“ zdravila ho dvě děvčátka, jen co vystoupil na náměstíčku z kočáru. Připomínala mu Alenku a Nežu, dvě nerozlučné kamarádky, které učil kdysi ve škole náboženství. Ještě v Gorje u Bistrice v Ziljské dolině.

Pogled v Ziljsko dolino | (foto: Mohorjeva založba Celovec)

Gaital. Ta táhlá dolina pod horami. Samí koňáci. Formani. Biblistika jim do hlavy moc nelezla, ale s koňmi to vždycky uměli znamenitě. A byli na to náležitě hrdí. Ono když je člověk viděl, jak se řítí na neosedlaném koni jen tak uličkou a snaží se zasáhnout štoudev na vysokém kůlu, když viděl tuhle slavnost, zvanou štehvanje…

Hostinský, který postával před svým podnikem hned přes ulici, uctivě smekl čapku, hned jak uviděl jeho černou kněžskou sutanu: „Grüss Gott!“ Na jeho až příliš hřmotný pozdrav se ohlédlo pár dalších kolemjdoucích a také v úctě smekli. Jeden z nich se chváli zadíval pozorněji a pak s překvapeným výrazem zamířil k němu: „Otče, kde se tu berete? Dávno jsme vás tu neviděli!“

No ovšem, teď už přece bydlí léta v Praze. Z okna má výhled na ty vížky, věže a věžičky Zlatého města. Dlouho ho ten pohled tak těšil. Jenže teď už skoro nevidí a to krásné město, jeho ruch, trhy, náměstí, mosty, to k němu proniká jen z jakési strašné dálky, celý jeho svět je obestřený šedou mlhou. Vzácně ho přijde někdo navštívit, moc lidí ho tu nezná. Aspoň paní Barbora, jeho domácí, nebo její neteř za ním přijdou a ukrátí mu dlouhou chvíli čtením nějaké zajímavosti z novin, zvlášť když se tam objeví něco o jeho milovaných Slovincích. Zvlášť mu čítávaly článečky z cest mladého pana Nerudy, které kdysi vycházely v Národních listech, v nichž líčil Terst, Koper, Rijeku, Lublaň a mnohá další místa.

Kdepak ty jeho vesničky, ztracené v horách… Kdopak by tam vážil cestu! Tady v kopcích kromě pár starousedlíků živáčka nepotkáš. Proto ho sem páni z biskupství strčili, tady nikomu nepřekážel. A na druhou stranu zase nikdo nepřekážel jemu. Staral se o farnost, věřící, kostel, kapličky, jak byl zvyklý. A co potřeboval, vyřídil si poštou. Tak k němu chodili ti lidé na návštěvu na papíru. Třeba paní Božena. Srdečná a vzácná paní. Psávali si o jazyce, slovanských bratrech, to jejich slavné štehvanje jí dopodrobna vylíčil. Vždycky se na Prahu těšil tolik právě kvůli tomu, že se s ní bude moci setkat, osobně poděkovat za to, co pro něho vykonala. Kdepak, dam jejího formátu bylo a bude málo. Když se konečně do Prahy dostal, byla už ale po smrti. Vzalo jí to moc brzo. Jen její hrob na Vyšehradě mu ukázali. Jemná a krásná.

Jeho myšlenky se samy na chvíli odmlčely. Povzdechl si a poposedl na svém křesle. Ano, křeslo, postel, stůl, tři věci, které jsou teď horizontem prostoru, v němž se pohyboval. A vnitřek toho prostoru byl v temné mlze, která nerozlišovala denní a noční dobu, dny v týdnu, roční období. Jen křeslo, postel, stůl, dál jeho přítomnost nesahala. Čas přestal znamenat spojnici mezi vzpomínkou a fantazií. Čas ztratil svůj význam, přestal ho omezovat, mohl být svou myslí, kde a kdy chtěl. Třeba tam, kde mu kolemjdoucí venkovan třásl rukou a ptal se, kde se tu bere.

Přijel jsem se na vás podívat, můj milý. Praha je krásná, ale ty naše hory, Mangart, Jalovec, Ojstrnik, Kamenný lovec, Kanin, ti velikáni. Ty útulné horské samoty, kde byl dlouhá léta božím pastýřem.

„Otče, zastavíte se u nás, viďte, že ano? Marija by vás určitě ráda viděla. A Mateja, co jste nám ji křtil, už je velká, pomalu bude na vdávání. Že se zastavíte, otče?“ Ruku mu sevřel znovu do těch jeho velkých, hrubých dlaní a mocným stiskem člověka, co dělá celý život v lese se dřevem, mu ji sevřel. „A v kostele na Višarjích budete v neděli sloužit? Vzkážu to po sousedech, aby nezapomněli přijít.“

Rok byl poctivý a přímý chlap, na jaké se mohl vždycky spolehnout, když potřeboval dřevo na topení nebo po zimě opravit střechu.

Bylo dopoledne, mlha v údolí se už začínala zvedat a jejími cáry pronikaly první paprsky, které mu hřály tváře. Sundal i klobouk, aby využil každou trochu tepla, která se sem zatoulala. Byl zvyklý, že se nesmí váhat, slunce tady v údolích bylo vždycky vzácně. Na trhu si koupil pretzel a vyrazil do kopce. Domů. Cítil, jak jsou jeho nohy najednou hbité, krok svižný, postava se sama od sebe napřímila a on začal stoupat tu po lesní pěšině podél potoka, tu vymletým úvozem. Vzhůru ke světu horských samot.

Jak byl zvyklý, sáhl do kapsy pro růženec, kterým měřil vzdálenost na svých výpravách po horách. Deset růženců od mlýnů, pět k rozcestí, tam zahnout na cestu vpravo, kde začne táhlé stoupání dlouhým obloukem směrem k jihovýchodu. Dalších pět k prvnímu hřebeni, odkud se cesta začne pomalu vlnit až k sedlu, kde ho čekají poslední nejnáročnější tři růžence k faře. Dnes má pocit, že musí ty Zdrávasy brát po dvou, jak rychle se ocitl nad hranicí lesa. Pod hřebenem na opačné straně kopce směrem k jižnímu slunci se bělá statek. Rád se tam stavoval při svých vycházkách po okolí. Mladá paní rychle postavila na čaj z horských bylinek se lžičkou domácího medu, s hospodářem si dají po stopečce na zahřátí a povídají si o horách a o lese. Někdy i společně zazpívají, třeba Já jsem Slovan tělem, duší, tu měl rád.

Stejně rád chodil i pod les do hájovny. Bylo to trochu blíž a dalo se tam snadno dojít i v zimě. Kolikrát tam i přespával, když zničehonic přišla fujavice, hustě sněžilo, nebylo vidět na krok a nemohl by se dostat zpátky na faru.

Fara. Vzal za kliku a vstoupil. Nikdy nezamykal. Tady nebylo proč. Ohlédl se za sebe. Na kostel už dopadal stín hory, které tu říkají Cima del Cacciatore, ale taky Kamenný lovec. Ne, dokud je světlo, musí ještě za svůj návrat poděkovat Královně nebes. Zavřel zas dveře fary a přešel těch pár kroků ke vchodu do kostela, zasvěceného Matce Boží. Tady častokrát vítával procesí slovinských, německých, furlanských i italských poutníků nebo se s nimi s požehnáním loučil. Vešel do potemnělého, dosti nízkého prostoru, po paměti sáhl do kropenky, přežehnal se křížem a pohledem přejel nevelký prostor lodi, kazatelnu, presbytář, boční kaple a nakonec dospěl zpátky až k prastaré sošce Panny Marie na hlavním oltáři. Prošel tichými kroky lodí a pokorně poklekl před oltář. Sklonil hlavu a ponořil se do modlitby.

V uších mu zadunělo. Pak znovu. Strašlivé exploze rozechvívaly zem. Zaslechl praskání trámů a borcení stropní klenby. Střecha byla v plamenech. Hřmění děl doprovázelo praskání ohně, který přeskakoval z trámu na trám. Dělostřelecká palba neustávala. Ze stropu odpadávaly ohořelé zbytky dřeva. Před sebou zahlédl pasáčka, jak snímá z oltáře sochu Panny Marie a odchází s ní do bezpečí, toho pasáčka, který ji tady nahoře před šesti sty padesáti lety prý našel. S ním se obraz lodi propadl do temnoty, v níž ještě dlouho doznívaly odlesky ohně na zdech kostela.

Nad boční stěnou spatřil muže v bílém plášti, skoro jako by se vznášel. Ne, stál na lešení, plášť měl všelijak ušmudlaný od barev, v ruce držel štětec a pohled soustředil na postavu na zdi. Nanášel jemné vrstvičky barvy do ještě mokré omítky. Otci se jeho práce zamlouvala, moderní, nezvyklá, ale uvážlivá a střízlivá.

V čele lodi na vítězném oblouku Panna Maria s rozprostřeným pláštěm, na oltáři svatá Anna a svatý Jáchym, Zvěstování, útěk do Egypta, svatí Fortunát a Hermagor a hlavně ti naši svatí Konstantin a Metoděj, o kterých tak rád a s nadšením psával a podnikl kvůli nim i cestu do Záhřebu a taky do Říma.

Máte to moc pěkné, mistře Kralji, však vás chválí lidé po celém Přímoří, v Avberu, Tomaji, Lokvi, Gorjansku, Mengorách, Pesku a jinde, kde jste jim maloval kostely. Já se toho nedožiju, ale i tady to bude krása. Ta krása, která utváří vjem, který jitří lidskou mysl. Nenechá ji spokojeně dřímat. Klade jí otázky. Povzbuzuje ji, aby přemýšlela o sobě, bližních, proč je dobro a proč je zlo, o věcech, které jsou větší než my. Tady nahoře na kopci, kde jsme skoro o osmnáct set metrů blíž k Pánu Bohu, než dole, kde šplouchá ploché, nekonečné moře.

„Otče, vstávejte, probuďte se, otče, co je s vámi?“ zaslechl ještě ozvěnu vzdáleného ženského hlasu. A víc už nezachytil.