Rozhovor se slovinským bohemistou Petrem Kuharem

Pogovor s Petrom Kuharjem, slovenskim bohemistom in prevajalcem, bodočim rezidentom ČLC v Brnu.

ROZHOVORY 16. 3. 2020 (České literární centrum) 

Na své brněnské rezidenci v říjnu 2020 budete pracovat na eseji o současné české poezii. Jaká jména a díla ji podle vás definují, kteří básníci a které básnířky vynikají?

Vybral jsem si jako základní východisko autory, kteří získali cenu Magnesia Litera nebo na ni byli nominováni, ale také některé další básníky, kteří podle mého svou tvorbou vynikají. Současně se také liší od proudů v současné slovinské poezii. Základní nit pro mě představují básníci Ivan Wernisch, Vít Slíva, Petr Hruška, Petr Borkovec, Adam Borzič, Simona Martínková Racková, Olga Stehlíková, Kateřina Rudčenková, Michal Maršálek a další básníci. Počítám k nim například také Jiřího Macháčka, který s vydáním sbírky dlouho otálel, a nemůžu vynechat ani dnes už nežijící Bohumilu Grögerovou a Violu Fischerovou.

V době pobytu v Brně bych rád důkladněji poznal brněnskou a moravskou aktuální kulturní scénu, včetně literárního života, nakladatelů, literárních časopisů, hudby atp. Rád bych také přeložil novější básně některého z výše jmenovaných autorů a nabídl překlady slovinským médiím, s nimiž spolupracuji (jako je např. program ARS Radio Slovenija, literární časopisy Sodobnost, Poetikon, Lirikon21 apod.).

Na MU chcete studovat archivní materiály, které schraňuje FF MU o česko-slovinském vědci prof. dr. Mihajlu Rostoharovi, který se narodil ve Slovinsku a je zakladatelem české experimentální psychologie a současně filozofem, který od roku 1920 působil na FF MU v Brně. Co vás přivedlo k jeho životu a dílu?

Rostoharův životní příběh a jeho vědecká cesta jsou plné osudových zvratů. Obecně mě velmi přitahuje těsná propojenost české a slovinské kulturní historie. Narazíme v ní na řadu vynikajících osobností, které byly z vůle představitelů režimů, v nichž žili, vymazány z širšího povědomí obou národů. Také profesor Mihajlo Rostohar patří v Česku mezi osoby zamlčené předchozím režimem, přestože ve své době byl vědec evropského významu. Studoval mj. v Praze, kde se také u T. G. Masaryka habilitoval a založil zde svou katedru. Jeho kariéru přerušila první světová válka, po jejímž skončení pokračoval několik let ve své práci na Masarykově univerzitě v Brně. I pro něj byl osudný komunistický puč roku 1948. Krátce nato byl odejit z univerzity, všechny jeho knihy byly vyřazeny z odborných a veřejných knihoven, jeho jméno a dílo nesmělo být v době normalizace vůbec zmiňováno. Přestože je, jak zmiňujete, zakladatelem české experimentální psychologie – dodal bych, že i slovinské – je jeho přítomnost v Česku stále ještě nepatrná, řekl bych, že neodpovídá jeho odbornému významu, a to přesto, že už se jeho dílem v Česku zabývá několik odborníků. Názorná výstava o Rostoharovi, speciálně upravená pro české publikum, však přišla až ze Slovinska. Připravilo ji Městské muzeum Krško, neboť právě odtamtud Rostohar pochází. Vystavila ji v roce 2018 Filozofická fakulta Univerzity Karlovy a za celých sto let od Rostoharova odchodu z Prahy to byla vůbec první výstava o Rostoharovi na území České republiky! Téměř sedmdesát let po nuceném Rostoharově odchodu z Brna mohli výstavu vidět také návštěvníci Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Myslím, že tyto údaje jsou docela výmluvné.

S tematikou o Rostoharově vlivu na českou a slovinskou scénu na počátku 20. století jsem vystoupil na mezinárodním sympoziu, který organizovala katedra balkánských studií FF Karlovy univerzity, ale také na některých setkáních ve Slovinsku. Pokud mi to bude umožněno, rád bych si prohlédl archiv o profesoru Rostoharovi a jeho působení na FF MU, nakolik ještě existuje, a doplnil si tak znalosti o tomto velkém vědci.

Jste nesmírně pracovitý: přeložil jste do slovinštiny tvorbu více než čtyřiceti českých básníků nebo román Jana Balabána Zeptej se táty či Lichožrouty Pavla Šruta. Které z vašich překladů byly pro vás osobně nejdůležitější, nejvíce vás těšily a měly příležitost ve Slovinsku rezonovat?

Rád bych to velké číslo, které zmiňujete, uvedl na pravou míru: výbory a překlady básní českých básníků i básníků z dalších zemí vyšly většinou v literárních časopisech, antologiích a byly vysílány v kulturních pořadech veřejného rozhlasu Radio Slovenija. Pro knižní vydání alespoň některých z nich snad ještě čas nastane.

Pokud jde o Balabána, očekával jsem větší zájem, je přece vynikajícím vypravěčem. Čtení Balabánových povídek a zmíněného románu je zážitek a šok současně. Svým způsobem podkopává přesvědčení čtenáře, jemuž nevyhovuje literatura problematizující dilemata, jak se chovat v rámci nějakého režimu, zda být aktivní nebo pasivní ve vztahu k systému a dále, zdali se utéct do tzv. vnitřní svobody. Zda a jak se pokusit zachránit morální integritu, zda vybrat konformní cestu přežití či dokonce kolaborovat s režimem. To nejsou jednoduché otázky. Popisovaná doba v románu Zeptej se táty je přesto v něčem podobná poměrům, které panovaly i v bývalé Jugoslávii. Železná opona v Jugoslávii nebyla tak znatelná jako ČSSR a kdo chtěl, mohl kdykoli a jakkoli cestovat do ciziny, všichni jsme měli cestovní pasy u sebe. V každém případě je velmi zrádný dojem, že sovětské vzory a anomálie nebyly pro jugoslávský režim tak podstatné, jako tomu bylo v Československu. Balabán ukazuje slovinskému čtenáři obraz, do něhož stojí za to se pohroužit. Jak se kniha prodává, to nevím, měl jsem ale o románu a jeho překladu ve Slovinsku několik přednášek, které měly velký úspěch. Dost často jsem narazil na názor, že něco takového, co popisuje román Zeptej se táty, u nás ve Slovinsku nebylo.

Šrutova trilogie o lichožroutech je jiný, veselejší příběh. Promlouvá k mladým i dospělým, každému vtipně nastavuje zrcadlo pojednáváním o sociálních poměrech. Příběh je plný mezikulturních narážek, vypráví o předsudcích i strachu, o vzájemných vztazích a dospívání. Máme zajímavé zkušenosti z turné po slovinských školách a knihovnách, které jsme absolvovali s ilustrátorkou Galinou Miklínovou a organizovalo je nakladatelství Sodobnost International. Školáci knihy četli moc rádi, a to přitom nejsou součástí povinné četby, znali ilustrace a příběhy, slovo lichožrout, ve slovinštině lihožerec, důvěrně znali, stejně tak další neologismy, které jsem si podle Šrutovy předlohy musel sám vymyslet. S Galinou Miklínovou se děti velice dobře bavily, každý si vyrobil svého vlastního lichožrouta.

Také o Šrutově trilogii, problematice překládání a zvláště jeho psychosociálním podtextu jsem měl příležitost několikrát přednášet ve Slovinsku, mimo jiné také na sympoziu o literatuře pro mládež. Zcela jistě se Lichožrouti prodávají dobře. Pohled do centrálního registru slovinských knihoven COBISS.SI dokonce praví, že vyšel v několika dotiscích a dokonce jako e-kniha.

Jaké máte další plány, co se týče překládání z českého jazyka?

O plánech s překlady a publikováním české literatury toho v této chvíli bohužel nemůžu moc říct. Důvody tkví jinde a nemám na ně bohužel vliv. Přesto připravuji výbory některých českých básníků, kteří to jsou, bych si zatím nechal pro sebe. Jsem přesvědčen, že dostanou prostor přinejmenším v literárních časopisech.

Budu teď trochu kritický, ale omezím se jen na Slovinsko: tamní nakladatelský trh se současné slovanské, tedy české literatuře spíše vyhýbá. Orientuje se spíše na anglosaskou a severskou literaturu, kterou prý si trh žádá. Samozřejmě, občas vycházejí i autoři z dalších západních zemí. V Česku je to velice podobné, nezdá se vám?

Bez pochyb.

Jsem tedy realistický a využívám možností, které mám. Přednost proto tentokrát dostane doslov k českému vydání vynikající slovinské básnířky Maji Vidmar, která se může pyšnit nejvyššími slovinskými a zahraničními literárními cenami. Básně vybrala a přeložila z více než deseti sbírek Lenka Kuhar Daňhelová. Jedná se o její čtvrtý překlad ze slovinštiny, na kterém jsem mohl spolupracovat buď jako poradce u překladu nebo jako autor doslovu. Jsme tvůrčí tandem, spojuje nás mnoho společných zájmů. Naší první společnou realizací byla antologie slovinské poezie Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi govorim. Kniha vyšla v Praze roku 2013 a představuje padesát současných slovinských básníků, kteří knižně publikovali v letech 2000 až 2012. Součástí je rozsáhlý esej o česko-slovinských literárních a kulturních stycích především ve 20. století. I v rámci Slovinska se jedná o jedinečnou antologii, proto ji zakoupila také řada slovinských knihoven. Ve Slovinsku i v Česku jsme ji několikrát představili, mimo jiné také na české katedře FF Univerzity v Lublani, na slovenistice FF UK a na překladatelské dílně Filozofické fakulty v Olomouci.

Se svou ženou léta organizujete známý festival Stranou. Jaký bude jeho nejbližší ročník, kteří hosté přijedou obohatit jeho program?

Mezinárodní festival Stranou – Evropští básníci naživo se letos koná už potřinácté. Proběhne druhý týden v červnu a čtení se budou opět konat v Knihovně Václava Havla, na několika místech v Berouně a nedalekém Tetíně, končit budeme na zřícenině hradu Krakovec. Místa vystoupení příliš neměníme, zato se různě proměňuje scéna a pozvaní autoři. Dosud se festivalu zúčastnilo téměř dvě stě hostů z celé Evropy, někteří přijíždějí častěji než jiní, například Genowefa Jakubowska-Fijalkowská z Polska, maďarský básník István Vörös, Ivo Stropnik ze Slovinska, nebo naši čeští básníci Markéta Hejná, Petr Hruška či Pavel Novotný, Josef Mlejnek. Pokoušíme se představit ale nejen vynikající a známé básníky, ale také ty, kteří možná nejsou českému obecenstvu povědomí, ve svých zemích však patří ke špičce. Pokud by někoho zajímalo dozvědět se více, může navštívit web festivalu festivalstranou.cz, anebo si stáhnout dvě rozsáhlé e-antologie, zahrnují texty všech autorů z prvních a druhých pěti let trvání festivalu. Básně jsou publikovány v originále, českém a v druhé antologii také v anglickém překladu. Během festivalu se snažíme překračovat žánry, takže kromě poezie představujeme také zajímavou hudbu, pořádáme výstavy, občas i divadelní představení atd.

V současné době mj. připravujete knižní vydání výboru poezie vaší ženy, básnířky Lenky Kuhar Daňhelové, ve slovinštině. Je podstatná blízkost osobní při překládání básní?

Pořadí je trošku jiné: nejdříve vyjde Lenčina nová sbírka v češtině, na slovinském překladu pracuji. S překládáním nejen jejích básní už mám samozřejmě nějaké zkušenosti a byly také publikovány v řadě slovinských literárních časopisů. Osobní blízkost je důležitá přednost zvláště v tom smyslu, že se jí můžu díky její znalosti slovinštiny ptát, když řeším při výběru slov nějaké dilema. Překládání je ovšem svým způsobem tvůrčí proces, pro který je důležitý také kritický odstup, jak k látce, tak k osobě autora.

Lenka je velice autonomní osobnost s vytříbeným a kritickým pohledem také na svou vlastní tvorbu. To je pro mě důležitá hodnota. Projevila se také například v tom, jak o sbírce diskutuje s další básnířkou a recenzentkou, redaktorkou obtýdeníku Tvar Simonou Martínkovou Rackovou, která se sbírky ujala redakčně. Rozhodující slovo měl také hudebník a básník Jiří Macháček, šéf nakladatelství Protimluv a redaktor stejnojmenného časopisu, a to ještě předtím, než se Lenka pro vydání sbírky vůbec rozhodla. Sám jsem byl přítomen po celou dobu vznikání také této její čtvrté sbírky a prvním čtenářem básní, které do ní zařadila, velmi si její důvěry cením. V žádném případě však nechci mít poslední slovo. To podle mě v každém případě vždy náleží výlučně autorovi.