Vernisáž výstavy Vzpomínky na sočskou frontu
Vernisáž se uskuteční v pátek 21. řijna 2016 v 14.30 hodin
v hale základní školy v Dolních Břežanech, Na Vršku 290, 252 41 Dolní Břežany
Vernisáž zahájí velvyslanec Slovinské republiky v ČR J. E. Leon Marc a starosta obce Dolní Břežany Věslav Michalik.
Výstava je organizovaná ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem, Velvyslanectvím Slovinské republiky, obcí Dolní Břežany, Základní školu Dolní Břežany a Spolkem Josip Plečnik
Zahájení výstavy bude předcházet slavnostní položení věnců,
které se uskuteční ve 14:00 hodin
u památníku válečným hrdinům a české státnosti ve Lhotecké ulici v Dolních Břežanech.
Výstava je tvořena 16 panely a představuje průběh bitev se zvláštním důrazem na působení českých vojáků, mezi nimiž měli zastoupení i významní čeští umělci, například malíř Josef Váchal nebo spisovatel Fráňa Šrámek. Dále výstava zobrazuje život na frontě v době klidu, památníky padlých vojáků, projekt nadace Cesta míru, kostel Sv. Ducha v Javorci a větší muzea z Posočské oblasti, jejichž expozice je věnovaná tématice Sočské fronty a první světové války.
Výstava vznikla ve spolupráci Velvyslanectví Slovinské republiky a Vojenského historického ústavu v Praze. Na slovinské straně obsah aktivně spoluutvářely Tolminské muzeum, nadace Cesta míru v Posočí a Historický institut Milka Kosa Výzkumného střediska Slovinské akademie věd a umění (ZRC SAZU).
Výstava je zahrnuta do oslav 100. výročí první světové války, konajících se pod záštitou slovinského Národního odboru. Tento odbor je autorem kalendáře akcí, které jsou konány ve Slovinsku i v cizině v období 2014-2018 k připomenutí první světové války. Představitelé slovinských institucí se tak zapojují do evropských projektů a stávají se součástí celoevropských aktivit.
Účast českých vojáků na sočské frontě za 1. světové války 1915-1917
(zdroj: Eliška Papcunová, bakalářská diplomová práce, 2009)
Fronta probíhala v blízkosti řeky Soči. Byla součástí italské neboli jihozápadní fronty, která se táhla od rakousko-švýcarských hranic jižním Tyrolskem, Dolomity, Karnskými Alpami k Julským Alpám, kde pramení řeka Soča, dále podél jejího toku až k moři do Panzanského zálivu.
Boje na Soči tedy probíhaly na frontě od hory Rombonu (2 208 m) kolem města Bovec, kde přešla na levý břeh řeky, vyšplhala se na vrcholky Javoršček, Kal, Vršič, Krn (2 244 m), Batognica, Mrzli vrh, před městem Tolminem se opět vrátila na pravý břeh, kolem vsi Volče a kopec Mengore vedla dál k jihu přes vsi Avče, Kanal a Plavu, na vrch Sabotin, pod ním stojí město Gorice, za ní již krasová planina, Monte San Michele, Doberdo, San Giovanni al Timavo a fronta končila u přístavu Duino v Panzanském zálivu.
Boje na sočské frontě se vlekly dva a půl roku.
Čeští vojáci na frontě v Horním Posočí
V učebnicích dějepisu budeme zmínku o Soči hledat marně a informace o jihozápadní frontě vůbec se omezují na jedinou větu o Piavě. Italská fronta byla v první světové válce až druhořadého významu – přesněji po západní frontě ve Francii a východní v Haliči zaujímala vlastně až třetí místo v pomyslném žebříčku důležitosti. Přesto urputnost bojů a nasazení všech možných prostředků na italské frontě je naprosto srovnatelné s ostatními frontami a v krutosti bojů je spolehlivě předčí. Jsme poměrně dobře zpraveni o hrůzách u Verdunu, který je od Paříže relativně blízko. Ale koho zajímalo odlehlé italsko-slovinské pomezí, jen málo obydlené strmé svahy Julských Alp a sluncem rozžhavené holé kopečky Krasu? Právě tato odlehlost od civilizace a v širším politickém kontextu relativní nedůležitost zapříčinila opomíjení této fronty a nevědomost o hrůzách bojů kolem Soče.
Že je „sočské bojiště ve srovnání se západní frontou mnohem krutější,“ míní také ředitelka Tolminského muzea Damjana Fortunat Černilogar, která dobře zná život v horách a ví, že „příroda zde umí být krásná a příjemná, ale rychle také dokáže ukázat svoji krutou tvář.“
Během čtyř let první světové války povolaly rakouské úřady do zbraně přibližně jeden milion Čechů. Od roku 1917, kdy Rusko odstoupilo z války, se italská fronta stala pro habsburskou monarchii hlavním bojištěm, kam koncentrovala svoje vojska, tedy i české vojáky. Desetitisíce z nich navždy zůstaly ležet kolem břehů Soče. Dohromady je 1 873 identifikovaných mrtvých Čechů na přibližně 50 km fronty. Nutno je však zdůraznit, že faktický počet českých padlých je mnohem vyšší.
Situace na italské frontě ale byla značně odlišná od ostatních bojišť. Zde na druhé straně fronty nestáli „bratři Slované“ jako v Rusku a Srbsku, proti kterým se Čechům příčilo bojovat. Zde Slované bojovali na rakouské straně stejně jako vojáci z českých zemí. Rakouští Slovinci a Chorvaté bránili svoji zem proti Italům, kteří chtěli k Itálii připojit slovinské Přímoří a chorvatskou Istrii a Dalmácii a rozdělit tak slovanská etnická území. Slovinská a chorvatská situace pod rakouskou a maďarskou nadvládou nebyla o nic růžovější než situace česká, ale správně vytušili, že italská nadvláda by byla – resp. bude ještě horší. Na sočské frontě, která procházela slovinským územím, to pochopili i Češi a bránili pod rakouským praporem slovanské Přímoří, Kraňsko a Istrii před italskou iredentou.
