Slovinsko očima Čecha

Slovinsko jsem začal poznávat při raftingu jako gajd, kormidelník, celý život provozuji kanoistku, na raftu mi přišly vhod předchozí zkušenosti. Sjížděli jsme Soču, Sávu Bohinjku a Koritnici, nádherné, obtížné řeky s čistou vodou. Jako gajd jsem poznal asi 32 Evropských řek, ale zamiloval jsem si řeky Slovinska, takové doma nemáme. Program jsme prokládali vysokohorskými výstupy v Julských a Kamnicko-Savinjských Alpách.

Kamarádi kanoisté mi v roce 1999 sdělili, že můj bývalý sportovní konkurent Damjan Prelovšek působí v Praze jako velvyslanec Republiky Slovinsko. Pamatovali jsme na něj jako na morální autoritu v době minulého režimu. Umožnil nám pak zajímavé setkání na zahradě velvyslanectví, když nezapomněl na kamarády a pozval nás, někdejší soupeře, na oslavu samostatnosti republiky.  Damjan je svým vzděláním historik umění, patří mezi nejlepší znalce díla arch.Josipa Plečnika, sám vyrůstal v domě, který tento architekt rekonstruoval pro jejich rodinu. Během své velvyslanecké mise u nás fotografoval práci tohoto významného architekta při úpravách pražského Hradu i v prostorách, kam nemá běžný český občan přístup. Soubor těchto fotografií byl pak vystaven v jízdárně na Hradčanech.

Domluvili jsme se, že by tato výstava jistě zajímala i další občany v naší republice a že se pokusím o její propagaci. Pracoval jsem tehdy jako vedoucí referátu životního prostředí Okresního úřadu Tábor a dařilo se mi využívat své kolegy a kamarády kanoisty k tomu, že zajišťovali výstavní prostory. Jednou jsem navrhnul abychom při příležitostech výstav vysazovali lípy Slovinsko-českého přátelství. Nebyl jsem ani osobně u všech těchto akcí, které jsem zajišťoval ve svém volnu a na své náklady, často jsem skladoval fotografie doma. Při jednom rozhovoru na velvyslanectví jsme se shodli, že by stálo za pokus domluvit partnerství města Tábor s některým městem ve Slovinsku. Pan velvyslanec zatelefonoval tehdejšímu starostovi Škofja Loky a tímto byl učiněn první krok. Nepomyslel jsem tenkrát na to, že po skončení Damjanova pobytu u nás budu pokračovat ve vysazování lip a sjednávání výstav fotografií, avšak při výměně velvyslanců nějakou dobu zastupoval Damjana Prelovška Matjaž Puc, toho jsem poznal jako sympatického speleologa. Soubor fotografií zůstal na slovinském velvyslanectví a já jsem si uvědomil, že  mne vysazování lip a pořádání výstav o Plečnikově díle stále baví a má význam. Rozhodl jsem se proto v těchto aktivitách pokračovat s Matjažem a pak i s následujícími velvyslanci, dodnes je vysazeno 55 lip. Stal jsem se obdivovatelem nejen Slovinska, ale i úžasného díla arch.Plečnika. Veliká škoda je, že jeden velvyslanec odeslal všechny fotografie, nevím proč, údajně do Slovinska a slehla se po nich zem. Fotografie to totiž byly mistrovské.

Při svých cestách do Škofja Loky jsem se seznámil se členy místního Foto klubu Antona Ažbe, s nadšením přijali možnost vystavovat své fotografie u nás, ukazují krásy Slovinska i dílo Josipa Plečnika. Časem jsem mezi nimi získal přátele,  jmenovali mne dokonce čestným členem, i když nefotografuji.

V každém národě se najdou dobří i špatní lidé. Já mám zkušenosti s těmi dobrými. Slovinci mají podobnou mentalitu jako Češi, rozumějí legraci, ostatně už prezident Masaryk prohlásil, že po Slovácích jsou nám Slovinci nejbližší.  Mají smysl pro fair play. Jsou hrdí na svou zem, váží si jí. Z jejich vlasti jsem poznal samozřejmě jenom část, ale mně poskytuje všechno, co potřebuji k dovolené. Veliká výhoda spočívá v dostupnosti osobním automobilem a slovinština je slovanský jazyk, našinec se domluví, mne slovinština zaujala natolik se ji učím. Slovince těší, když se snažím hovořit jejich jazykem, i když s gramatikou se potýkám. Národní hrdost podporují   udržováním tradic a zvyků, rádi zpívají a sdružují se ve spolcích.

Mají nádherně zachovalou přírodu, pohlednou  krajinu, nedošlo u ní k socialistickému scelování zemědělských pozemků, neztratili vztah k půdě, zdobí ji množství kostelů. Slovinsko je první zemí na světě, která je prohlášena za zelenou destinaci na základě přísných kriterií Green Destinations, je třetím nejzalesněnejším státem v Evropské Unii – asi polovinu jeho rozlohy zabírají lesy, všude je čisto a uklizeno. Slovinci milují své hory,  všude je mají na dosah, jejich častým koníčkem je vyjít si o víkendu na nějakou horu. K  jejich osobní cti patří  vystoupat na Triglav, případně na Grintavec. V horách si občas lidé musí pomáhat a pak všichni vědí, co se sluší, planinci-horalé požívají podobné vážnosti jako hasiči.

Jsou sportovci, podle mých zkušeností není u nich tolik obézních lidí, myslím si, že rozdíl souvisí s množství vypitého piva. Voda v jejich řekách je blankytně modrá, jezera průzračná, vodopády obdivuhodné, množství jeskyní, historická města, vinohrady s kvalitním vínem, termální lázně, udržované cyklostezky. Slovinci jsou vlastenci, mají úctu k partyzánům, díky nimž se osvobodili od nacismu, i když si taky často vyřizovali účty mezi sebou. Mořského pobřeží mají jenom 42 km, není to Riviéra, ale já luxus nehledám, ani nepotřebuji, krásně se vykoupu v čisté vodě a na čistém vzduchu v příjemné atmosféře. Mnohé z těchto krás a zajímavostí doma nemáme.

Ve středověku u nich i u nás hovořila světská i církevní aristokracie německy. Vědí, že  v době národního obrození jsme jim byli vzorem, v současnosti se můžeme hodně přiučit od nich. Se Slovinci máme dlouhodobé vztahy, které byly nedávnou politikou přerušeny.

Moje úsilí o přátelské vztahy bylo letos oceněno, byl jsem jmenován dobrovolným ambasadorem města Škofja Loka.

Těší mne vždycky, když formální spolupráce přeroste v neformální a osobní. Vysazování lip Slovinsko-českého přátelství a výstavy fotografií předcházely několikrát navazování parterských vztahů mezi českými a slovinskými městy,  začíná se dařit navazování spolupráce pěveckých sborů.

Jan Jelšík